Home page > Aktuality > Silné zážitky z nasazení vojáků vrtulníkové základny

Silné zážitky z nasazení vojáků vrtulníkové základny


Každý z nás zažívá v poslední době úplně jiný režim, než na který jsme byli dosud zvyklí. Každý z nás čelí ať už osobním, nebo profesním výzvám. Nevyjímaje vojenských profesionálů, kteří se ze dne na den ocitli v roli pečovatelů, psychologů a hlavně empatických lidských bytostí. Všichni musíme tak trochu improvizovat. Přinášíme vám osobní zpověď vojáků 22. základny vrtulníkového letectva z Náměště nad Oslavou, poručice P.H., která působila v Domově pro seniory Mitrov a nadporučíka J.K., který byl nasazen v Masarykově městké nemocnici v Jilemnici.

Jaký byl Váš nejsilnější zážitek, který jste v rámci vašeho nasazení v nemocnici/ domově pro seniory Mitrov prožili?

Poručice P.H.:

Nejsilnějším a také nejsmutnějším zážitkem byla 35 minutová masáž srdce klienta Mitrova, která bohužel i přes veškerou snahu nebyla úspěšná. Všichni dobře víme, že smrt k životu patří, ale chtě nechtě vztah mezi pečovatelem a klientem vzniká i navzdory velmi krátké době strávené péčí o ně. Vždyť pečovatelka je v době karantény a dlouhotrvajícího omezení kontaktu s rodinou pro klienty ten nejbližší člověk, kterého má.  V Mitrově jsme tedy prožili jak velký smutek, tak i radost klientů, která nás neustále posouvala dále. Velmi silným zážitkem bylo i samotné loučení. Myslím, že nikdo z nás nečekal u klientů slzy dojetí z důvodu našeho odjezdu.

Nadporučík J.K.:

Nemocnice je prostředí, které ze své podstaty emoce probouzí u každého, jelikož pokaždé je vždy přítomna starost o zdraví, z bolesti či dokonce smrti. Všechny tyto věci jsme v průběhu nasazení viděli na vlastní oči. Zažili jsme momenty, kdy nás pacienti žádali o pomoc s odchodem na věčný klid, o další léky proti bolesti nebo kdy naopak my měli osobní starost o zhoršující se zdraví některých pacientů, které jsme znali už déle. Těžké na těchto momentech bylo to, že člověk by moc rád pomohl, ale už to prostě nebylo v jeho moci…Nicméně nejsilněji jsem já konkrétně vnímal nemizející pocit vděčnosti. Vděčnosti za pomoc s jídlem, hygienou a dalšími věcmi, které zdravý člověk zvládá samostatně a považuje za samozřejmé. Nikdy v životě jsem tolikrát za tak krátkou dobu neslyšel slovo „díky“ jako v průběhu nasazení. Nejdojemnější moment pro mě asi byl ten, kdy se jeden pacient při loučení chtěl se mnou obejmout i přestože věděl, že mu to způsobí fyzickou bolest a i tak mě objímal neobvykle dlouho.

 

Bavíme-li se o osobní rovině, životní zkušenosti, zkuste popsat v jakém smyslu a jak Vás toto působení poznamenalo? Popř. jestli Vás tahle zkušenost posunula i v profesní oblasti.

 

Poručice P.H.:

Je to náročná a občas i nevděčná práce. Ne všichni jsou stavěni na práci s lidmi a tato práce se seniory je velmi specifická. Tuto péči jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli od pomoci při hygieně, při jídle, polohování až po koupání seniorů, kteří trpěli na různá duševní onemocnění nebo také sníženou nebo úplnou ztrátou mobility. Ztížením práce byla i nynější covidová situace, která způsobila značnou komunikační i pečovatelskou bariéru, a to díky oblekům, štítům, rukavicím a rouškám ke covid pozitivním klientům, na kterých byla znatelná míra strachu a bezmoci. Všichni budeme jednou staří a můžeme se ocitnout v domově pro seniory. Teď už víme, co tato práce obnáší a jak je náročné ji vykonávat. Proto si budeme práce pečovatelek vážit a také budeme doufat, že tyto zkušenosti nebudeme muset v blízké době přenášet na své blízké.

Nadporučík J.K.:

V osobním životě ve mně tato zkušenost ještě více prohloubila uctivé chování s respektem vůči ostatním, protože to je jedna z mála věcí, která může pobyt pacientům zpříjemnit, stejně tak naopak službu sestřičkám ze strany pacienta.

V profesním životě vidím jako největší přínos možnost být i na sále v průběhu operací, za což bych chtěl ještě jednou poděkovat Masarykově městské nemocnici v  Jilemnici, což pro nás bylo velice poučné. Dále pak možnost vidět fungovaní chodu nemocnice a zdravotnictví obecně jakožto organizace, nám rozhodně rozšířilo obzory.

 

Máte nějaké osobní poselství na základě těchto zkušeností, které byste chtěl/a zprostředkovat ostatním?

 

Poručice P.H.:

Zvládnout se dá naprosto cokoliv, když má člověk kolem sebe skupinu lidí, kteří táhnou za jeden provaz a mohou se na sebe vzájemně spolehnout a plně si důvěřovat. S těmito skvělými lidmi bych do tohoto nasazení, a nejen tohoto, šla klidně kdykoli znovu.

 

Nadporučík J.K.:

Vždy se chovejte k ostatním tak, jak chcete, aby se lidé chovali k vám, nikdy nevíte, kdy to budete potřebovat.

Fotogalerie

Nahoru