Ocenění našeho příslušníka na Sinaji

Na základně v South Camp v Šarm aš-Šajchu se dne 24. července 2016 uskutečnil slavnostní nástup příslušníků AČR mise MFO Sinaj (Multinational Force and Observers). Velitel sil MFO kanadský generálmajor Denis Thompson předal medaile dvěma českým vojákům a ocenil tak jejich celoroční práci na Sinajském poloostrově. Jedním z dekorovaných vojáků byl příslušník naší 22. základny vrtulníkového letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou podplukovník Aleš Cápal, asistent náčelníka štábu a současný velitel českého kontingentu na Sinaji. Přinášíme Vám krátký rozhovor s podplukovníkem Cápalem o  jeho působení v Armádě České republiky.

Jak dlouho sloužíte na základně v Náměšti a jakou funkci jste zastával?

Od roku 2002 jsem byl náčelníkem zpravodajské skupiny, v letech 2011-2013 velitelem 225. praporu bojového zabezpečení a od roku 2013 zastávám funkci velitele 225. letky bojového zabezpečení.

Když se ohlédnete za svou kariérou, jaké byly pro Vás zásadní zlomové okamžiky?

Nejspíš první zlomový okamžik nastal v roce 2001, když jsem nastoupil jako zpravodajský důstojník na velitelství vzdušných sil ve Staré Boleslavi, neboť do té doby jsem byl specialista PLRV. Za druhý mezník v mé kariéře můžu označit období v letech 2005-2006, kdy jsem působil půl roku v misi ISAF v Afganistánu jako zpravodajský důstojník štábu regionálního velitelství Sever (RC NORTH). Za významné v mé kariéře považuji také tři roky strávené v letech 2007-2010 v Ramsteinu (Německo), kde jsem byl na pozici důstojníka tzv. „targetingu“ zpravodajského odboru štábu velitelství vzdušných sil NATO.

Jak jste se k misi na Sinaji dostal?

Na základě doporučení personalisty, a s mým souhlasem, mě velitel nominoval do předběžného seznam kandidátů a byl jsem vybrán. Splňoval jsem všechny požadavky, a tak dostal příležitost působit v misi MFO na Sinaji.                                                                                     

Pokud byste tuto misi srovnal s Vašimi předcházejícími, v čem byla jiná?

Přestože jde o operaci na udržení míru, situace na severovýchodě Sinajského poloostrova se rapidně zhoršuje od roku 2014 včetně okolí základny El Gorah, kde jsme strávili prvních sedm měsíců. Hrozby ze strany přívrženců islámského státu dostaly mnohokrát konkrétní obrysy. Tato situace byla pro MFO nová a vyžadovala značnou míru plánování a operačních změn, včetně přesunu hlavního velitelství do prostoru jižní Sinaje v měsíci dubnu.

Jak vypadal pracovní den asistenta náčelníka štábu na velitelství MFO Sinaj a co všechno tato funkce obnášela?

Především jsem musel zvládnout plánování a úkolování v prostředí MS Outlook. Pravidelné schůzky štábu a organizace spíše administrativních činností, které zahrnovaly program náčelníka štábu, dále odpovědnost za bezpečnost práce, dopravní přestupky, organizaci služebních cest a návštěv, jejich rozpočtování včetně koordinace s kaplanem a vrchním lékařem a také distribuci dokumentů.

Prošel jste si řadou zahraničních misí, poznal jste nemálo zahraničních vojáků. Pokud byste mohl srovnat, se kterými se Vám spolupracovalo nejlépe?

Řada to nebyla, byl jsem osm měsíců v Afghánistánu, poprvé šest měsíců, podruhé necelé dva. Tři roky na velitelství v Ramsteinu, kde jsem stejně jako tady na Sinaji obdivoval rozhodnost a operativnost našich amerických kolegů. Rád jsem měl také vojáky z malých kontingentů, ať už to byl Švéd či Fin v Afganistánu, nebo Francouz či Ital na Sinaji. Dobré přátele jsem našel i mezi Kanaďany, Novozélanďany či Australany.

Když se po tom roce ohlédnete, čeho se vám podařilo dosáhnout, jak si myslíte, že zúročíte své zkušenosti?

Napsal jsem více než 50 pravidelných a mimořádných hlášení do republiky, zpracoval asi stovku finančních podkladů, vydal přes 40 rozkazů pro kontingent a zorganizoval několik zahraničních služebních cest a téměř desítku návštěv z ČR. To mi dalo nejvíc práce. Ale teď vážněji. Během mise se zde vystřídaly tři jednotky s letouny CASA (čtvrtá, pátá a šestá rotace), všechny jsou v pořádku ať už doma nebo na Sinaji. Příslušníci AČR odvádějí skvělou práci a jsem na ně jako velitel pyšný. Naši letci jsou ve všech ohledech skvělí profesionálové a přesto, že je po příjezdu čekala změna dislokace, horší teplotní podmínky na letišti a nižší standard ubytování, vedou si v novém působišti výtečně. Prodloužení rotací letounu CASA na Sinaji Parlamentem ČR o další dva roky je toho jasným důkazem. Mezi nejdůležitější zkušenosti se bude asi řadit trpělivost a jistá hrdost na to, že jsem tu zvládl celý rok odvádět drobnou práci. Jak řekl generálmajor Thompson při předávání certifikátu za službu v MFO: „Abych mohl dělat velká a důležitá rozhodnutí, potřebuji kolem sebe personál, který má přehled o všech malých úkolech, neboť má rozhodnutí stojí na každodenní práci těch několika lidí okolo.” Takže jsem teď hrdý a vděčný, že jsem mohl být součástí tohoto týmu.

Život v misi je docela náročný. Je něco co Vás dokázalo rozptýlit, díky čemu jste se dokázal odreagovat?

Nejdůležitější je ten rok vydržet. Být tak daleko od rodiny a od přátel, to se nedá všechno vynahradit po Skypu. Internet byl naším nejlepším pojítkem domů, avšak kredit patří hlavně českému kontingentu, který se vždy vzájemně podržel. Naši vojáci jsou nejen profíci ale i fajn lidé a přátelé.

Jak snášela roční odloučení vaše rodina?

Nevím, kdo to má těžší, zda voják v misi, nebo rodina doma. Vím, že hlavně dcerám moc dlužím a budu se jim to snažit vynahradit hned, jak přijedu. Přítelkyně, se kterou jsme teprve dva roky, mě v podstatě rok neviděla. Jsou všechny moc statečné. Děkuji jim za to, že mě i tak mají rády a že to vydržely. Moc se na ně těším. Na druhou stranu musím říct, že mi doma budou chybět přátelé odsud. Strávili jsme společně rok plný nejen napětí ale i příjemných zážitků a setkání. Spoustu z nich už nejspíš nikdy neuvidím, ale všechny je zvu do České republiky na návštěvu.