Péče o válečné veterány přímo u nás na základně

prap. Radek Nesvadba
Oblast působnosti: Kraj Vysočina 
Kontakt: 702 011 523 / nesvadbar@army.cz
Motto: Never give up! Být poražený je často jen dočasný stav. Udělej dnes něco, za co ti tvé budoucí já poděkuje.
Válečný veterán

Hezký den, jmenuji se Radek, přezdívka Nesquik, a od ledna 2024 budu na Vysočině pomocnou rukou pro Vás, pro válečné veterány. V AČR sloužím 25 let, první rok jako voják základní služby. Po třech letech v civilu jsem nastoupil do Přerova na  334. Vrtulníkový roj sil okamžité reakce, od té doby jsem se motal kolem vrtulníků. Začal jsem na základních funkcích jako řidič, centrálník, spojař a poté jsem se dostal na palubu jako Palubní střelec, později i jako záchranář ve službě SAR (search and rescue). Kariéru u letectva jsem končil jako vrchní palubní střelec, instruktor, inspektor SOATU (special operation air task unit). 

Za sebou mám 4 zahraniční operace (KFOR, EUFOR, ISAF, RS). Vím, že služba není jen o misích ale o tvrdém výcviku, desítkách cvičení, zahraničních stáží a kurzů, během kterých jsem se hodně naučil. Poznal sám sebe, svoje hranice, často jsem je překonával a posouval dál. Poznal jsem řadu zajímavých míst a inspirativních lidí, z mnohých z nich se stali moji kamarádi a parťáci. Dostal jsem se do situací, na které nás ani nejlepší výcvik nepřipraví. Každá mise pro mě byla unikátní a nezapomenutelná i proto, že jsem v ní pokaždé měl jinou roli a poslání. Zároveň jsem ale přišel o čas, který jsem nemohl strávit s rodinou a s blízkými. Odtržen jsem byl od všedního života a někdy i na několik měsíců ztrácel kontakt s realitou každodenních starostí i radostí. Vracet se po půl roce do běžného a rodinného života není jednoduché. Tohle je věc, kterou máme my všichni společnou a kterou civil nemůže chápat.

Když moje aktivní služba v armádě skončila, měl jsem hned jasno, jaká bude ta další. I proto, co jsem já nebo moje rodina prožili vím, co by mohlo fungovat víc a co bych já ale i oni potřebovali, jakou podporu, nebo pomoc. Stal jsem se proto součástí Agentury pro podporu válečných veteránů. Za sebou mám intenzivní dvouměsíční kurz, ve kterém jsem se dozvěděl třeba to, jak funguje systém sociální péče, dávek a služeb, které mnohým mohou pomoci v těžkých situacích, nebo jim předcházet. Nebo, jak to je s námi veterány po právní stránce, na co máme nárok, kam se obrátit o radu nebo pomoc. A co je hlavní – co jsem si taky vzal z tohoto kurzu bylo to, že říct si o pomoc není slabost, ale naopak odvaha.

Celou kariéru jsem zvyklý pracovat v týmu a spoléhat se na parťáka, tady to nebude jiné. Mým cílem není sedět na židli v komunitním centru, mým úkolem je vybudovat komunitu a to sám nezvládnu, k tomu potřebuju každého z vás. Třeba nepotřebuješ pomoct ty, ale můžeš vědět o někom kdo naši pomoc potřebuje, samozřejmě to může být i rodina veterána.
Na závěr a to možná to nejdůležitější, komunitní centrum není jen o starostech, ale také by mělo být o radostech, setkáních, nových přátelství a organizování společných aktivit. Tak pokud jsi dočetl až sem, neváhej mě-nás kontaktovat.