Rok 2010 je rokem, kdy si občané České republiky připomínají 65. výročí ukončení druhé světové války. Trvalým vlasteneckým úkolem Armády České republiky je pečovat o vojenské tradice a uchovat a šířit živé odkazy válečných veteránů. Každé setkání s nimi je velmi zajímavé a nic nenahradí autentické vyprávění z té doby. Náměšťská 22. základna letectva takové setkání zorganizovala a její příslušníci dnes navazují na dávný odkaz těch, kteří bojovali za mír a svobodu doma i ve světě.
Píše se rok 1944. V noci ze 4. na 5. května přeletěl nad Kramolínem letoun Halifax, který měl na palubě čtyřčlennou skupinu parašutistů s názvem Spelter (štábní kapitán Břetislav Chrastina, rotný Jaroslav Kotásek, rotný Rudolf Novotný a četař Jan Vavrda), kteří měli za úkol navázat spojení s moravským odbojem. Po seskoku do prostoru byl jeden z parašutistů zaklíněn v padákových popruzích v koruně stromu. Bohužel se jim nepodařilo padák sejmout a museli ho nechat na místě. Kapitán Chrastina se od zbytku skupiny odpojil hned na začátku a zbylí členové se vydali na kontaktní adresu směrem na Jihlavu, kde však nebyli přijati. Proto se vydali zpět. Na své cestě po kraji se setkávali s různými lidmi, kteří jim se splněním mise pomáhali. Mezi nimi byla i rodina hajného Vitouše poblíž obce Myslibořice. Gestapo však mělo své konfidenty všude a i o této skupině získali dostatek informací k tomu, aby je na hájence v Myslibořicích našli a obklíčili. Při útěku byl zastřelen Jaroslav Kotásek, Vavrda s Novotným měli štěstí a utekli spolu s hajným. Osud skupiny Spelter byl poté v rukách dalších lidí, kteří i pod pohrůžkou smrti parašutisty ukrývali. Místní radioamatéři jim pomohli sestrojit novou vysílačku a navázat tak spojení s Londýnem a následně propojit další partyzánské skupiny. Odbojová organizace po válce dostala jméno Lenka-Jih. Lenka byla odvozena od vysílačky, Jih od Jihlavy.
Kramolín po šestašedesáti letech. Dnes jsme si za přítomnosti přímých pamětníků válečného odboje připomněli událost z května 1944. Šestice výsadkářů z letiště Náměšť se ve 14 hodin a 35 minut snesla k nedalekému lesíku, kde byl proveden právě popsaný výsadek Spelter. Tímto způsobem chtěli vojenští profesionálové uctít památku hrdinů a obnovit tak tradici v kraji. Pozvání velitele základny na tuto akci přijala dcera hajného Vitouše, paní Věra Doleželová, roz. Vitoušová a neodmítla ani paní Božena Kopcová, která i přes vysoký věk a zdravotní omezení přijela s dcerou. Doprovod jim dělal Jaroslav Lavický z Třebíče a starosta obce Kramolín Jaroslav Žák, který je rovněž potomkem přímého účastníka inkriminované noci z roku 1944. Po shlédnutí seskoků pak všichni přítomní uctili památku parašutistů položením kytice a minutou ticha. Poté se hosté přesunuli na základnu do prostor našich výsadkářů, kde následovala beseda k události. A zájem dozvědět se víc z historie byl z naší strany veliký. Chvílemi se až tajil dech. Rodiny paní Doleželové a paní Kopcové byly během války propojeny právě díky parašutistům z Kramolína. Přesto se tyto dvě dámy před dnešním pietním aktem nikdy nesetkaly. O to větší význam měla dnešní akce.
Paní Věra Doleželová se během našeho setkání rozpovídala a přečetla nám několik stránek ze svých vzpomínek na období před koncem války. Zde je úryvek zpovědi, která s napětím a snad i trochu s humorem popisuje události z jara roku 1944.
„Začátkem května 1944 po dohodě s otcem k nám František Pelán přivedl tři parašutisty ze skupiny Spelter. Jelikož nebyla hájenka elektrifikovaná, dohodl se otec se svým známým, rolníkem Ladislavem Papulou z Myslibořic, na umístění vysílačky v jeho stavení. Po menších komplikacích s převozem a provozem vysílačky se parašutistům povedlo navázat spojení s Londýnem. Ladislav Papula byl již v této době členem odbojové organizace. S celou svojí činností se svěřil známému, bývalému důstojníkovi československé armády z Brna, který jak se později ukázalo, byl konfidentem gestapa, a pak už události dostaly rychlý spád. Londýn o zradě informoval parašutisty (to maminka slyšela sama z rozhlasu) a ti se okamžitě rozhodli pro změnu úkrytu. Večer dne 15. června, kdy u nás naposledy večeřeli, dal Jaroslav Kotásek mamince padesát tisíc pro případ, kdyby se s ním něco stalo, aby peníze předala jeho mamince v Ratíškovicích u Hodonína. Parašutisté spali ve stodole, výstroj měli ukrytou ve včelíně nedaleko hájenky. Připraveni k opuštění místa pobytu uslyšeli kolem jedné hodiny v noci z 15. na 16. června kolem hájenky podezřelé zvuky. To již byla hájenka a celý přilehlý les obklíčena. Noc byla v tu dobu nezvykle temná, naštěstí, parašutisté se odplazili k příkopu, který vedl podél zahrady. Příkopem se dostali k cestě před hájenkou, přeběhli a za palby z pušek utíkali do polí. Hájenka byla obklopená ze všech stran lesem. Ve vzdálenosti asi sta metrů byl zasažen a kulkou smrtelně zraněn Jaroslav Kotásek. Přepad hájenky byl původně plánován na pozdější ranní dobu, kdy již za světla neměl na únik nikdo nejmenší šanci. Střelbou jsme se všichni probudili. Otec si natáhl pouze kalhoty a bos vyběhl přes dvůr do lesa, který byl těsně za hájenkou. Znovu se ozvala střelba a pak byl klid. Ve čtyři hodiny vzala maminka padesát tisíc a součástku do rádia, pomocí které se mohl poslouchat Londýn. Přes dvůr přeběhla do kolny, kde pod velký špalek na sekání dřeva dala peníze a součástku do králičí díry. Pak vyšla brankou za hájenku. Okamžitě ji obstoupilo několik ozbrojených gestapáků. Na dotaz, kam jde, maminka odpověděla, že se v noci střílelo, že manžel vyběhl ven a protože se dosud nevrátil, jde se podívat, co se stalo. Z okna kuchyně jsme se setrou viděly, jak maminka s rukama nad hlavou, obklopena gestapáky s namířenými puškami, jde domů. Následovalo velké prohledávání celého bytu a přilehlých hospodářských budov. Všechny skříně a zásuvky byly vyházeny za křiku a nadávek gestapáků. Maminka musela zůstat v bytě, já a sestra jsme byly vyvedeny na dvůr. Ještě než jsme z bytu odešly, jeden gestapák přinesl zakrvácené obvazy, což svědčilo o tom, že i prchající střelbu opětovali.
V hlavní roli králíci
Na pomoc při hledání si gestapáci přivedli dva psy a pokoušeli se je nasadit na stopu. V té době jsme měli asi padesát volně puštěných králíků, kteří se stali pro psy velkou atrakcí. Nic nepomohlo rozčilování, psi se honili za králíky jako zběsilí, ti zase nechápali, co je to za novotu, protože naši psi si jich vůbec nevšímali a nechávali je na pokoji. A tak to osudné ráno, ač to zní neuvěřitelně, králíci těm, kteří prchali z obklíčení, určitě zachránili život.“
Po válce v roce 1947 byla paní Věra spolu se sestrou a maminkou přítomna v roli svědka veřejného soudního procesu s bývalým gestapákem, který dne 16. června roku 1944 před jejími zraky surově zbil pana Kratochvíla, který rovněž parašutistům pomáhal. Po vynesení rozsudku „smrt oběšením“ prý obžalovaný stál a s ledovým klidem tento rozsudek přijal.
Poslání
Po těchto hrůzných zážitcích si Věra Doleželová nepřeje nic jiného než „…, aby moje děti a děti jejich dětí a vůbec všechny příští generace nemusely prožívat to, co jsme museli prožívat my, aby si vážily života, aby si vážily každého hezkého dne, aby měly radost z každého pěkného prožitku. Nikdo tu nejsme navěky, náš čas je vymezený, a když se nám zdá, že to konečno je někde daleko, ze zkušenosti kolem sebe vidíme, že tomu tak není. Při ohlédnutí zpět by nás mělo těšit vědomí, že jsme nežili nadarmo a že jsme důstojně prožili čas, který nám byl zde vyměřen.“
Autor: Štěpánka Skřipská – 22. základna letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou
foto: majorka Sabina Introvičová – velitelství Společných sil Olomouc
Fotogalerie
